Hostina na Taniquetilu Oslavná Elfská Věky Stromů

Falešné společenstvo Složeno 2010

Pisen

Toto je druhá moje píseň napsaná pro cyklus Falešného Společenstva "Fëanor a jeho synové", které bylo odehráno poprvé na Tolkienconu v roce 2010. Opět jde o muzikálové číslo, kde „si vyříkavají své záležitosti“ dvě postavy  - tentokrát Fëanor a se svým (polovičním) bratrem Fingolfinem – a velkou roli hraje opět sbor – v tomto případě sbor převážně elfů z větve Vanyar a Noldor z Tirionu, také Mainar… a zda zpívali a tančili i Valar odění do podob Ilúvatarových dětí – no, proč by ne?:-)

Myšlenka byla, že na báječném hodokvasu tento vznešený sbor spontánně zpívá a „jakoby náhodou“ bude znít libý trojhlas sladkých elfích hlásků. Takže hlavní motiv je vysázen v akordech, přičemž konec každé fráze přinese překvapivou změnu harmonie a tak píseň vesele graduje až k závěrečnému „vzdání díků“ Eruovi. Měla jsem představu jisté majestátnosti, aby byl Eru opravdu potěšen:-) Po provolání díků následuje vypořádání Fingolfina s Fëanorem a pak oslava vesele pokračuje.

Píseň vznikla z jasného popudu: při tvoření pásma o Fëanorovi jsme narazili na fakt, že je to jeden průšvih za druhým a nic veselého, nebo pozitivního. Pomineme-li Danieliny „Chůvičky, aneb Když jsme byli malí“ a Orsejčina „Maglora“, které se odehrají hned na začátku příběhu, pak už je to jen černá deprese. Chtěla jsem tedy složit klasickou „hospodskou“ pohodovku, která se objevuje v každém muzikálu. Ale takových témat je v předloze dost málo… A přece se i v příběhu Fëanora našel jeden takový moment (i když okolnosti moc veselé nejsou) – jde o oslavu sklizně, žní na hoře Taniquetil, na jejímž vrcholku stálo sídlo Manwëho a Vardy. Při sběru prvního ovoce tam Manwë pořádal velikou hostinu k Eruově chvále, kdy se sešli všichni obyvatelé Valinoru a projevovali svou radost tanci a zpěvem. A Manwë toho času také chtěl vyhojit zlo, které se vzedmulo mezi Finwëho syny (Fëanor na Fingolfina vytasil meč a vyhrožoval mu). Fëanorovi proto, jako jedinému, bylo dokonce NAŘÍZENO, aby se dostavil. Nepřišel ale nikdo jiný z jeho rodiny (sídlili tou dobou ve vyhnanství ve Formenosu) a Fëanor také přišel bez ozdob a jen ve všedním oděvu. Fingolfin však – poslušen Manwëho výzvy – učinil vstřícný krok, nabídl Fëanorovi ruku a před shromážděním pronesl smířlivá slova. Fëanor jen mlčky uchopil jeho ruku a Fingolfin dodal, že ačkoli je krví jen polovičním bratrem, je celým bratrem srdcem a že bude svého bratra následovat. Fëanor odpověděl jen: „Slyším tě. Staň se.“ Ovšem – bohužel jako vždy v Tolkienově díle – světlý moment se střídá s pohromou celkem spolehlivě – v ten samý čas, kdy se bratři smířili, Ungoliant s Melkorem zničila Stromy a Melkor zabil Finwëho a ukradl nehlídané silmarily z Formenosu. Následuje Fëanorovo troufalé tažení – a „že Fingolfin dal slib, jde v sledu bratra chyb“ (z písně „Plátno z Valinoru“ od Daniely Binderové). Ale píseň, která zní hodokvasem, je ještě veselá.

Bohužel se pak ukázalo, že moje „Hostina“ bude v pásmu následovat hned po Maglorovi, takže jsem následnou depresi nakonec stejně moc nerozptýlila.

„Hostina“ na své nahrání teprve čeká. Na CD „Fëanor a jeho synové“ chybí, protože v době, kdy bylo CD tvořeno, ještě ve Společenstvu nenazrál čas pro „libé spontánní trojhlasy“ a také už bylo málo času. A vzhledem k tomu, že píseň není v pásmu stěžejní, byla vynechána. Nicméně byla předvedena na obou představeních „Fëanora“, která se hrála. A ačkoli ten trojhlas… ehm… no řekněme, že není úplně přesvědčivý… poznáte tuto píseň podle pohárků a veselí, které je v tomto pásmu opravdu vzácností.

Více



Autor písně

Eliška Nejedlá Eliška Nejedlá